Jan a víla

Krásné víly u studánky,
tancovaly na mechu.
Dívaly se na červánky,
Jan jen lapal po dechu.

Promiňte mi, že vás lekám,
vystoupil pak z mlází ven.
Před tou vaší krásou smekám,
přeji vám moc hezký den.

Rozprchly se víly vnadné,
jenom jedna zůstala.
Strachem přitom celá vadne,
také tiše plakala.

Neplač, prosím, co se stalo,
nechci já ti ublížit.
Kouzlo vás sem přivolalo,
máme spolu navždy žít.

Podle věštby, zašeptala,
mám tu najít milého.
Chyba se však někde stala,
já miluji hajného.

Utři slzy, moje milá,
nebudu vám v cestě stát.
Kouzlo je však mocná síla,
snad mi sestru můžeš dát.

Mnozí její krásu cení,
les vám tiše zašeptal
a pak v příštím okamžení,
přelud luzný u nich stál.

Nemáš zrovna skromné přání,
nárok tvůj však uznávám.
Královna vil se tu sklání,
tobě se teď poddávám.

Byla ze všech nejkrásnější,
kdo by mohl odolat.
Budu ženou nejvěrnější,
začala hned slibovat.

Nádherná to byla chvíle,
když jí držel v objetí.
Zašeptala potom mile,
moje moc teď odletí.

A tak spolu v lásce žijí,
mají kupu dětiček.
Ze studánky když pak pijí,
vítá je houf kmotřiček.