Opojeni láskou sklízíme ovoce,
co jsme si pracně zaseli,
rostoucí klíčky jménem emoce,
zalejvat vodou jsme museli,
chtěli, toužili....
Postupem času rostly klíčky,
až v sílu kmene,
snad na něm nejsou už flíčky,
srdce z kamene,
rozhýbal malichernými sklíčky,
úsměvem co nepodobá se jinému...
Vyrabovanou číši povedlo se zas naplnit,
tekoucím červeným vínem,
nečekaně rozbít zeď a fantazii odklonit,
nebo spíš pustit na plné obrátky,
a kochat se šedým stínem,
skrývající ne jednoho ale dva...
Moc hezky napsané a mně v jistém slova smyslu blízké... resp. určitě nejenom mě... ale každému, kdo miluje a prochází s láskou životem. ST!
07.07.2010 17:22:00 | NikitaNikaT.