Procházka noční Ostravou

na Montmartre vysokých pecí
města evropské kultury
dopadá špinavá a bledá zář
pouličních luceren

my dva
za svitu stříbrné luny
ve zpustlé a čarokrásné zahradě
v altánu, z něhož břečťan ukrojil
poslední kousek (ne)života
počítáme své prsty
propletené v chomáč
uschlých banánových listů
jež sladce čechrá teplý vítr
babího léta devátého září

a v temném koutě zahrady
tam vzadu, za sutí, mlázím
a shnilým pohřebním vozem
čeká strom života
čeká na nás
jsme blízko
lásko