Milovat a Nenávidět Lásku

Poprvé přišla jsi, vlasy ve větru Ti vály,
v Tvých očích bylo možno vůni medu zříti,
s vůní měsíce se temné myšlenky ven draly,
ach ta bolest, bolest kterou každý cítí,
kdo Tebou zrazen a opuštěn je v prázdnu,
jak ten konec by prožíval do nekonečna,
je pouze jedním z milionů bláznů,
jejichž touha po tobě je věčná,
ach lásko, i já jsem mezi nimi...

V tvém zajetí, mučen, umírající,
v okovech svírán, naprach rozdrcen,
o kolik snazší by bylo života se zříci,
než žíti tento nelidsky krutý sen,
a přesto tady stále jsem a žiji,
sic Tvé vlasy změnily se v stovky zmijí,
Tvé oči temnotou plní jed,
a pach mrtvolný z Tebe obestírá svět,
přec natahuji svou ruku za Tebou...

Nyní odhalena ve své zrůdnosti,
stojíš a s výsměchem si mne prohlížíš,
a vysmíváš se mně, nižší bytosti,
a věšíš závaží na můj již tak těžký kříž,
pak překvapeně, když Tě ním po hlavě udeřím,
si mne přeměříš, a pak plazíš se poníženě pryč,
a já opět Tvou krásnou, falešnou tvář zřím,
čekáš, zdali natáhnu ruku, zdali jako míč
se, ač znám Tvou pravou tvář, zpátky odrazím...

A já nevím proč, ale opět podávám Ti ruku,
jen žádám, až ji budeš rvát, konej rychle...