Pocit

Vykoupala jsem se v zeleném čaji
pro mou vůni zvířata neumírají
horkost rozprostřená v polštářích
sebevědomě nahlíží
není to o síle ani o slabosti
zas jen o slovech
co si staví zámky
z pevných oranžových cihel –
nezničitelné absolutní moci.
Jak se nemohou nabažit mého vzdoru,
drze pozvednuté, vyzývavé tváře
-obětují s velkolepými gesty ztracené pěšce
pro zvýšení dramatičnosti dějové linie.
Přistupuji na vaši výzvu beze slov – Slova
Holýma rukama rozbíjím lhostejnost
na snesitelné kusy, nevnímám řezné rány,
úlomky nesouhlasu, kapky krve
zabíjím prázdnotu – tolikrát špatně pochopenou,
odmítanou vlastními představami
Představy?
Ty nechám vyhladovět,
umřít
neupřímnosti ublížím a budu poslouchat
jak naříká, budu se dívat, jak trpí
to všechno dnes večer
a možná ještě zítra
a budu oplakávat přítomnost,
která se bez varování přejmenovala na minulost
- spokojená ve své nedotknutelnosti,
ve své nezpochybnitelnosti
bez odkazu
To co vytéká z mých ran
nejsou kapky krve
je to lítost nad ztrátou Něhy,
je to soucit se vším
i s lhostejností –
unáhlenost je služka,
zoufale přimknutá ke strachu.
O nic Tě nežádám
snad
ani o Blízkost
Vykoupala jsem kytky v zeleném čaji
a už je zase dobře.