Úklon a nic

Anotace: vzpomínka

Setkání po letech - úsměv a konec
jen někde v duši ozve se zvonec.
A vzpomínka co hotova měla se k usnutí,
vyskočí na nohy jak na povel cinknutí.

Ve vlasech stuhu - co já jsem ti daroval,
jako by život ošklivě čaroval.
A on ji hladí tu moji stuhu,
ve tmavých vlasech křiklavou duhu.

A ústa co dříve tak důvěrně se znala,
letmý pozdrav sobě jen tiše zašeptala.
Vy kráčíte dál - až v dáli mizí stíny,
ty neklopíš oči - už zmizel pocit viny.

Pak náhle se ohlédl - kdo že to byl?
A odpověd tvůj - polibek smyl.
Zase jsi tulákem co na to jen říct,
když zůstane po lásce - úklon nic víc...