102 - Ona C23H28O8+H20 Vnitřní bohyně

102 - Ona C23H28O8+H20 Vnitřní bohyně

Anotace: Ano Matko, rovnice nelhaly, tento vesmír je nekonečným propočtem těch předchozích, je víc než podobností smítek zárodků, je evangeliem těch zaniklých paralelních existencí, je knotem u výhně explozí nesmírného tance Univerza, které se zrodilo pro Teď.

Místo epitafů světa stálo v záhonech u hrobů


Jak jsi nesmírně křehká, ve své kráse upřímná, ladným tahem myšlenku vodíš po prstech prstenců sourodých klidů blaha na špičkách vteřin soukvětí.


Snubná splýváš lodivodem vánků pohlazení, přímým svodem děkovným, bohatým výtryskem radosti nových dětí pohledu, na historii přítomnosti, jejíž tvorba uzrála ve květu jedné noci, ve svazích holého kopce, rochuzských pahorků a dalších nesčíslných míst, stavějících na roveň osudného svědomí tvé pokory, pravé a nesmlouvavé náklonosti k nesnesitelné tíživosti toho co drtí, ukleté ze života a smrti. 



 K tvé otázce promlouvání čarodějné šalvějky, upřímnost by jistě ovládla svou pečeť, nebýt přehnané falešnosti, která pomáhala sublimovat květenství vně niterný svět, procházet jím v květomnuvách a otiscích nejvzdálenějších otázek života a lidství až ke krůčkům prvních rození slova a řeči v paláci panenství vyrůstajícího dítětě. Dokázala mne přesvědčit o vlastní lži, o obludném piedestalu lidské krutosti a pýchy na skalpech milionů ba miliard individualit svědomí, kterými protékala a stále protéká krev, duchovní krev, o kterou mne žádáš, když stojím na vrcholu potravního řetězce a brojím proti tvým zahradám proti tvým svátostem a tkanivu, ze kterého vytváříš věci, za které si kupuješ smrt, mučení a nerovnost všech obyvatel tvého rodu ?


 Učíš jej poté bortit a ničit vrcholné tvůrčí možnosti, vyvarovat se dostoupení jeho plného a neobměkčitelného potenciálu vzrůstu, aniž by ses poohlédla a zastihla, zachytila otisk rukojeti vábivé lži jak přenáší vše prchlivé panství světa jako uhořelé, nedýchající, pomíjivé za stébla, z nichž jsi utvořen, jimiž jsi otráven, protože ty sám jsi tou otravou, hmyzem jedu ze kterého jsi nevzešel a který tě po léta unáší za směr tvých nicotných okamžiků zničených siluletou tvůrčího času!


Vzešel jsi z panenské prázdnoty bytí a hledíš zpátky do těch očí, vyječených očí tvé matky roztáhnuté na porodním sále, křičící stahem oněch místností, ve kterých jsi zažil jak lodě kolonizovaného vědomí, tak úplné odevzdání paradoxu člověka obětovaného vůlí ve dvou zrcadlech jeho osobnosti, kdy jedna jej touží vzít a zneužít k prospěchu zla a druhá vyzdvihnout k nebesům a pak vrátit čeládkou zpátky do světa, aby konal, cítil, miloval a páchal jen dobro.



Dobro na budoucí a v tom obrovská moc lásky a taky křišťálové utrpění, obrazy vystupující mimo kořeny mého duchovního prorůstání, mimo síň do které tančí tvoje smějící hlava, krabička rozkutálená k vlahým mořím a majákům, obrazy ze kterých vycházejí údy nerozpoznatelné přítomnou hvězdokupou energie crčící z nich jako krev osamělého červánku na nejbližším místě západu, po žilách stříbrné bázně fosforu, jež vyléval se z plátna dobrodruha dýmky ven až do míst, které ani choromyslní nemohou bez výčitek zvát Skutečností, zakalenou všemi jedy, které dříve byly léky, pharmakos a dynamika předcházející lůnům budoucnosti.

Bůh pharmakos sám k sobě paměten doby, kdy vše krásnomyslné krájelo neulpívavé trvání v závěsech okrajů něčí Formy a přídilo se k ocasu, nerozknousnutelnému epochou sotva zasaženou snění domorodých, ztracených a na oltář své kultury položených.



Tím říkám, že léta plynula a básně neodráželi celou kvadraturu kruhu, vlastně nešlo o kruh jako o elipsu, ve které se zračilo jezero známé sobě samému, lidsky i psychosomaticky však neodtékající jako výtažky z úst prehistorického tvora, jeho ostnatých ostatků dávné evoluční minulosti, která postrádá sama sebe v hlubinném odlesku času, tvářící se vstříc vířivým hranám výmluvných mračen slov, ze kterých staví vodnaté a poddajné třtiny očí, studnic kalících zlato míst v soukvětí rťutových vah, dýchajících nad francouzským molem tíseň k Přítomnosti vážky letící směrem po hladině hor životem zřícených, zkrvavených palčivým obzorem stesku, po němž tekouce blažená oblaka zesnulých spravedlivých, vítala plodný zemský kraj něžnými nuancemi řezavých hořkých úsrků proudného šatu souladných tanců chaosu v esenci paní Prázdnoty.



Zda možných jest pro tvora lidského psát pod účinky této entheogenní substance - duchové esence - zdá se fyzicky nemožným psát, když je vámi v prostředí překlenutém po kouřovém mostě, spíše břidlicovým polem, nebo želvím krunýřem kontinentu, v němž prorůstáš, až tě zastaví velký cínový vojáček a zastřihne malý nehet, který dříve patřil tvému vědomí, nenápadně jej seřízne, až na bělmo kořenné toho, co vnímáš, co je nekonečně vzdálené běžnému vnímání tvora lidského - vtaveného do antropomorfní gnóze, která je neotřesitelná, leč schopná výsledných halucinací o čase a prostoru - až odletí páže něžné kněžny šibalské sestry andělských působenství mariiíních - chutnajícím jako hořká klaviatura orientálních esencí nesládnoucí energie exotického prince étheru, jež vydestiloval ohromný, nepředstavitelný smysl pro stesk a touhu po velehorách života, po krajinách nevystihnutelných prvních bubnuvání početí paprsků, slévaných po švech kříženců všech čistot a úponků nejčistější proporce touhy, ohromné touhy po křesadlu životního bytí vtěleného do boží krajkové buňěčné schránky, promlouvající klidem jedné reminiscence na její zdánlivě bezvětrný vánek před duhovým ohněm šamana bezčasí, převíván hledím opakovaných tisícerých uštknutí malého prince, v písku oázy přeťatých klenutím vítězných příběhů meziokamžiků, vklíněných mezi tichošlápkovo čelo meziokamžiku, nad duhou mezi oka mžiky, mezio kam intermezzo žiký, až k ostražitým okamžikům pronikajícím mezi prostorem a časem bdělosti, tubusem zachycení těchto narychlo vychytávaných, leč grandiózních jezer inteligentního korálu krystalické emanence palety vesmírné.



 I pavučinová šťávu Mozarta dechu její virtuózní sublimace, to vše ona učí a prodá probdělému živému tvoru k zemědům, od nichž slévá, neboť je nadčasová a laskavá, šibalsky statečná a do intenzity vyjíměčná. Miluji ji jako pán tvorstva i jako díleček někde na zapomenutém spektru univerza. Nechal jsem její tělo v přílivu Atlantiku u zelených světel majáků, abych mohl dýchat, nezávisle ji Mohl obdarovat svojí nezávislostí, příliš nekritický k nemrtvému duchu těchto jejich chvil, kterými jej vraždila nejněžnější pečetí blížící se skutečnosti, která nenastatala, nemohla nastat, ne v tomto z vesmírů, ne v tomto ze všech nejlepších a nejskrytějších vesmírů, kde je místo pro všechny tvory, kteří se dokážou tázat na všechny tvory ve všech ostatních, stejně či více tvůrčích vesmírech, neobjevených a neobjevitelných liminálním spektrem palety schopností, které obývají vůdčí pokoje současného předvoje, stále prokopávajícího světla pohřebišť, jimiž dýchají pozůstatky světlonošů a bohů a dědictví kostí, kterými dříve vál silný náraz nesmazatelného atomu vdané energie a které tříštili vše okolní ohromnou hymnou i rykem pochodů, jako by je obnažila sama fantazie tázající se na zázračné mimo života, mimo krásná duhová skupenství, v nichž smí být živý tvor obsažen i po právu popraven krásou svých žadostiučinění. 



Po žadostiučinění přichází krvesmilstvo vlastní nevyhubitelnosti a kořen nevymezitelné plazmy přelévající se do kosmických výčitek, univerzální zlovůle, až po protržené přehrady pásma krásna ve vlastní zemi bolesti a pažby ražené válkou dvou i tří odpuštění na konci života, dechu i poezie.

Trojzubce rozpěněných, vztyčených blahoskloností bohulibé přikrývky odcházejících pamětí za plodem přecházejícím v umírájící svitek, kdy lovec sil na konci života ovládá jen příď trupu a sítě majestátních, zdánlivých faset všech odrážejícího světlo po bříšcích molekul atmosfér řetězené okem milosrdné sítnice velké milosti až bojovník dechu svítí na hrany a pláně tohoto světa a vesmíru, než by zmizel do nenávratna směrem o němž lidé dříve věděli, dnes však zahalil jej ústavný stín západní krize těchto vršenství, dlouhých, bičujících stínů podlamujících žíly a tepny nesmírné z řek života, paměti a naděje, nejpramenitější ze všech vášní, kterými kdys rozjímal, poezie odchází z nich poslední. 


Ona snoubí se s učitelkou, vyzývá k útěchám a silám filosofa, přinutila mě vidět hlásky jako města, pomlázky za souhlásky jako jezera, změti antických staveb a mezery mezi verši a jmény této planety jako rození vnitřních božích víček, vždy zavřených, vždy slepých tou z nejhlubších slepotou, však někde stále nově jasných jako okraj šedivé bouře před památným vyjasněním průzoru démantového, než půjdou vidět slzy nad srdcem myšlení ve mne, když jsi plakal v hrobech obětí obracejících se za srdce, za oči srdce do očí srdce nazpátek bijících, jsoucích, ubližovaných, ničených, lámaných, stižených nejmocnějšími démony a nejkrásnějšími přízraky jaké kdy byly zasnoubeny s lidskými prostředky - kapilárou šťasné naděje nad průčelí nevyhnutelného zániku každé plástve vtavené v tělě zdánlivě nekončící lávy plodného slunce okamžiku, který je vláčkem s nímž plyne purpurová vláha té nejpamátnější básně.



Neboť tam kde leje bolest,

teče i krása. 

Pro ni sni o neumírajícím,

a až umřeš, věř, 

že krása je blízko,

blíž než jsi kdy pomyslíš. 

 


Člověk nachází  se pro ni, 
Meluzína je dnes tak krásná 
tak jiná, plouživá i šelestivá,

tak Divotvorná, oporná, světločivá

kaskádovitá dcera ctitelky fantazie,

matka pravdy,

předkyně hvězd sesterských,

ze kterých vzešel prach planety,

po které dnes kráčí Člověk

a všichni tvorové i rostliny,

všechny bytosti tohoto světa,

 

 

obětovaného pro svět další,

neviditelný, svět ztišený v zátiší,

každou barvou tvé lásky vystižen.

 

 

Svět, který střeží básníci a umělci,

svět, který nesmí a nikdy nebude ztržen,

za hradby strachu z neodpustitelnosti,

smutných ztrát za smrtí pustoty srdce,

až po zániku toho, co zítra bude zvát se Člověkem.



Dramatem,

po kterém tanečník jejího dechu

svléká nit do podušky duše jak do peřinky         a náhle       neumírá. 

.

Autor Happyyz, 22.08.2014
Přečteno 318x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:O) Díky za krásnou odpověď. Přeji ti abys ve svých fantaziích vždycky našel cestu, ať už tě její směr povede KAMKOLIV. Ráda jsem tě tu poznala a budu se k tobě ráda vracet. Měj se indiáne. :O)

22.08.2014 14:59:52 | Tichá meluzína

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí