Mor A Mor

Anotace: The Raven, E.A. Poe, přepracování do Českého jazyka

Zde ve světě fantazie noc už druhou půli žije
Znaven a bez energie v pořekadlech hledám vzor.
Když jsem klimbnul, blízko spánku, cosi kleplo na mou branku,
kdosi mi teď brání v spánku, tulák jakýs přišel z hor,
venku mrzne, skoro praští, já však nechci hledat spor,
v poklidu se vrať do hor.

Vzpomínám si na tu chvíli, rok pomalu spěje k cíli,
z krbu oheň jiskry valí, z ohně záře duchů sbor.
Ztěžka hledám uklidnění, v pořekadlech zdá se není,
venku se zas čerti žení, osudný teď ve mě bují vzdor.
Tak jemná, něžná, křehká, andělé ji mohou bráti za svůj vzor,
já,... já ztratil jsem jí - navždy - svou Lenore.

Když tu lehký šramot ruší klid, kdo by to jen mohl být,
má ústa by chtěla klít, to je jistě bytost z hor,
srdce bije víc a více, rychleji pracují plíce,
přec mi nevyhoří svíce, netřeba hned tušit spor.
To jen tulák, mrazem přešlý, přišel navštívit mne z hor.
Těžko hledám v sobě vzdor.

Nyní právě duch můj sílí, váhám, avšak spěji k cíli,
ať jsi kdo jsi, v tuto chvíli, ať jsi třeba přišel z hor,
když už rušíš moje snění, vejdi dovnitř bez prodlení.
K vidění tu však nic není, rozhlížím se přes obzor.
Temná tma jen prázdno halí, mrazivo sem vane z hor,
snad se vrátil, tulák jakýs, odešel přec zpět do hor.

Dlouhou dobu hledím do tmy, pátrám po tom, kdo byl hřmotný,
nikdo však tu není hmotný, když tu náhle jako zdáli zaznívá andělů chór,
vnikne mi do mého snění, ač ni hlásku slyšet není,
zašeptám, snad v poblouznění, vyvolávám svou Lenore.
Ozvěna jen venku zpívá, ona přece není živá, vrací mi to slovo z hor
a jen vítr tvoří sbor.

Jak se vracím, srdce buší, moje duše cosi tuší,
opět slyším, jak do uší, však hlasitější je ten tvor.
Jistě, řek jsem, jen mě týrej, jen mé srdce těžce svírej,
jak mě mučíš klidně zírej, odkryju ten temný flór,
půjdu zpět, byť se již třesu, že by ne jen vítr z hor?
Mrazivý a silný? Posel? Co sem vane z hor?

Opět tiše vrzla veřej, tam jak páv rozvírá peřej,
temné oči si mě měřej, Krkavec, co snes tu bouři z hor.
Bez chviličky zaváhání, aby nevynes mi spaní,
jak mocný bůh lehce se klaní, bustu Pallas za svůj vzor.
Když na skříň used, bez zeptání, ten podivný tvor až z hor,
jenom očkem loupnul, okem v němž je vzdor.

V obdiv můj dává svou krásu, samotu, v níž hledám spásu,
vznešenost, po níž snad pasu, jak kolem něj byl by jen bor.
Ač korunu teď žádnou nemá, ač ústa jeho zdají se být němá,
tajné jméno poptávám po návštěvníku z hor,
však skřehotá jen a zní to temně - "Mor a mor",
Nic víc? Jen prostě Mor?

Jsa překvapen tím hlasem shůry, jež uvolil se sdělit mi svou vůli,
pochopil jsem jí snad z půli, ve významu nacházím hned spor.
Nesouhlasem projevuji lítost, to nemůže být živá bytost,
ač zjevení je pro mne milost, zjevení to s křídly z nedalekých hor,
pod těmi křídly snad pták či zvíře, jak socha, jak bůh Hór,
s podivným a přece známým jménem - Mor.

Tak ta hrůza, sedíc tiše, na mne hrdě hledí z výše,
jeho slovo není klišé, zaznívá jak tichý chór,
nic víc, nic blíž už nepronesl, ani vánek zde nehlesl,
než šeptem jsem svůj soud vynesl. Nejsi sám, v tom není spor,
kdo kdy přišel a zmizel zase v dál, hned ráno odejdeš zas zpět. K sobě tam do hor;
Třepnutím jen hlavy jak pták by řekl "Tvůj názor, Tvůj vzdor".

Vylekán tím slůvkem ptačím řek jsem si "Tak na to stačím,
nepochybně", vždyť o co kráčí. Přiletěl sem. Přetrhnul mé duše temný flór.
Slůvko jenom jedno zvládne říci, avšak slovo, jenž zapaluje svíci.
Mocné slovo, bolest zvící. Utrpení a bol snad nese tento tvor?
Proč jen říká nepříjemné, nemocné a temné slovo - Mor?
Opakuje pořád Mor, dokola jen mor a mor.

Vyřčení slov těch k duši mé snící, mé smutné duši, a on netušící,
usednu k němu, svou líc k jeho líci, hledí na mě tak vábivě vznešený tvor.
Poté snad v jemném, tichém opojení, začal jsem vázat tajemné spojení,
neslyšnou nití jenž je avšak není, s Krkavcem, tou na pohled zlověstnou bytostí odněkud z hor.
Pátrám, co nehezký, příšerně ponurý, vyzáblý však moudře se tvářící tvor,
opravdu myslel tím svým "Mor a mor".

Seděl jsem tiše v tom duší páření, myšlenky naplno nesly sdělení,
Krkavec sdílel duše mé mámení, spojil se se mnou ten prazvláštní tvor?
Srdečně svázáni, očima spjatí, myšlenky létají, slova se tratí.
V poutech jsme zceleni, čas se nám krátí, co ještě přijde od pána z hor?
V okolním sametu světlo se bliští, nahlas je slyšet jen dokola Mor.
Už je mám v srdci, ach pořád jen Mor.. a mor.

Pak náhle vzduch houstne a dýchá se hůře, pocit mám těžký, jak být zazděn v súře,
s andělem padlým, nepodobným můře, ten anděl však nemá zde ještě svůj sbor,
"Nešťastník", zapláču, "kéž Bůh je k té zlobě anděly seslán, sem na Zem, sem k Tobě.
Úleva, oddech a po dlouhé době, nemyslím na svou ztracenou Lenore!
Hltej a lačně pij ten laskavý lék a zapomeň na svou ztracenou Lenore!"
Tu zakráká Krkavec zas jen své "Mor a mor".

"Proroku!" dím "ať Kain jsi či Ábel - Prorok prý, rku snad spíš Had nebo Ďábel!
Ať už jsi přišel abys mě sváděl, či snad zde našel jsi ve zlu svůj vzor,
ač opuštěn, nezlomen, neřekl Amen v té prokleté zemi kde vše je jen kámen,
ač v jeskyni, ač nevida ohnivý plamen. Zapřísahám tě, prolom svůj statečný vzdor!
Nyní je zde, balzám, ten z Gilead? Rozhodnem spolu ten odvěký spor?
Však kráká jen Krkavec "Mor a mor".

"Proroku!" řvu "ať Kain jsi či Ábel - Prorok jsi? Teď snad spíš Had či Ďábel!
Jak nebe je nad námi, svolám své El, spoj nás, veď nás tam, kde dlí Amore.
"Pros duše, co ví, že slyšely hranu, v Edenu až projdou na druhou stranu,
ať obejmou krásnou a nevinnou pannu, jíž andělé zvou teď jak já - Lenore,
ať políbí vzácnou a světlou tu dívku s andělským jménem svým, co zní Lenore!"
Však nahlas skřehotá jen "Mor a mor"

Ta slova však náhle, nelítostně končí, ať Kain je či Ábel, teď už se loučí,
upřeně sleduji jeho černé oči. "Vrať už se zpět, tam do těch svých hor!
Nech mi své pero, nikoliv temné, zapíšu vše raději až ve dne"
Samota stále mi lépe sedne. "Opusť mě!" únavou cítím teď každičký pór,
"Sejmi už skobu, tu z mého srdce, skryj svou podobu zpět do hor!"
V odpověď skřehotá Krkavec Mor... a mor

Však nevzlétne, jen stále zde sedí, z výšky na mě již jen tiše hledí,
jak Pallas tu sedí, pokrytý mědí, s tak podivným nelibým jménem a Mor.
S očima temnýma jak démon spící, s lampou ve svých zádech, jen stíny v líci,
nechává tu pro mne na dlouho píci, to krmivo bez hmoty, ten jemný svůj vzor
a má duše z těch jemných stínů, z těch stop co nechal tu ten hrdý tvor,
povznést se má. Byl to Amor.