Výlev poezie aneb prozaická nouze

Anotace: Když vám ani ta nejjednodušší povídka nejde sesmolit, ale zrovna je otázkou života s obsesí nebo bez něco napsat, nezbývá nic jiného, než přeněžnělý rýmující se výlev.

Přišlo to najednou,
věčnost jim trvalo to spatřit.
Viděl ji teď tak nádhernou.
Ona měla strach znovu se zranit.

Kolikrát se ten osudový pohled,
ten, co je tak překvapil, míjel době?
Musel, aby jim mohlo být požehnáno,
aby on zjistil, kolik citu má ona v sobě.
Aby její odpověď byla ano.

Najednou bylo všechno správně...
Nebylo třeba používat vět,
okolní svět se rozplynul,
jak spolu leželi v trávě.
Tam večer, osvětleni lampami města dole,
odstartovali nový věk.
Věk společného života.