Objetí

S pocitem souznění,
tisknu se na tebe.
Pocity blouznění,
s nichž již sen nesejde.

Šíp cestu si našel mlhou,
jak rty ve tmě bloudící.
Ruce se již držet mohou,
když srdce planou hořící.

Tolik náhod, tolik cest,
možností milon snad bylo.
Andělé nás chtěli svést,
když tu světlo se zjevilo.

Loďkou plujem spolu světem,
v proudu vlnek krásných chvil.
Zlo jako prach z paluby setřem,
pod plachtou o níž jsem snil.

V sobě maják co nás vede,
světlem ze tmy zářícím.
Nepřízni se nepovede,
vrhat na nás stále stín.

Tak pojď ke mě lásko moje,
nejblíž jenom jak to jde.
Teplem duší smutek taje,
V objetí nebude nikdy zle.