Hlavou ve hvězdách

Pojď blíž a chyť se mě,
pohladím tvou duši.
Spolu až ke hvězdám poletíme ze země,
však ony to už jistě tuší.

Pojď ještě blíž a zavři oči,
nepustím tě, nemusíš se strachovat.
Spatříš jen jiskry zář, když kolem prosviští,
a hlasy srdcí našich budou o nejhlasitější bojovat.

Tráva pod nahama hned v prach se mění,
z moře oblaka stoupají vzhůru.
Ten prach třpytivý tvoří hvězd spojení,
právě jsme dopluli na vesmírnou půdu.

Ticho hluboké jako dno oceánu tu jest,
jedině srdce a dech melodie skládá.
Z výšiny pozorujeme tisíce rozsvěcených měst,
síť světel-toť mysl naše, která je ovládá.

Slunce západ náhle něco přeruší,
pohleď! Támhle letí kometa!
Hřejivý pocit nese se nám duší,
vzápětí zde zpátky je-Země, naše planeta.

Pád byl rychlejší než běh paprsků oblohou,
nohy zdají se již pevně na zemi být.
Jasný třpyt probleskl nám hlavou,
teď pokusme se přítomnost najít.

Rty vyslyšely společné přání,
vzniká prostor vzpomínek.
Vzpomínka na polibek první,
zapálila v nás plamínek.