V prokletí zrcadel ...

  … odcházím
  k dívce dřevité
  aby mé srdce promoklo
  a nasáklo
  vrbovým poselstvím
 
  a prosím
  nechte mne
 
  prosím nechte mne spát
 
  vždyť kolikrát
  to ticho ustrne
 
  a ty již máš s kým se smát
 
  ty již jsi
  voděnka v potoce
  nebojíš se ledů
  jsou ze tvé krve tak chladné
  průzračně
  čisté
 
  že až slunce se v ně zadívá
  smutek roztaje
 
  a na březích blatouchy zas budou
  vyprávět
 
  o jakési smutné paní
  o sněhovém
  srdci že milování nehřálo
  a jenom jsem
  tiše
  plakal…
 
  … a voda ta voda
  přijala to lkaní
 
  voda ta vdova
  u níž jsem vyrůstal
 
  všecko jsem jí vzal
  a to nejde dát nově
  metamorfózami zářných procitání
 
  snad jen kov by ze mě mohl sát
  a až uschnu
  v zimě
  vhodíš mě do kamen
 
  tak jedině tě mohu hřát
  tak sbohem
  a neplakat
 
  ani básník mě tu neměl rád
  vždy se mi vysmál s velkým dnem
  neobjal
  ruku nepodal
  za rameno nevzal
  ani neřekl hochu
  cos na vrbové poselství zapomněl
 
  jak se to mohlo stát ?