Paní má

Paní má,
co jste mi v očích prozřela,
ten jas sluncem zažehnutým.

Skládám pro Vás báseň,
po básnických klíčků v notacích,
abych zapěl tůněmi.

Nač státi loukami,
když česati splavíme touhu,
v sezónách jarních buzení.

Stromy korun, keře trnek,
i větry jižních větroňů,
zahlaďte Námi stopy,
leč by se vyzradila záhada tůjí,
od prstenů,
do klavírních mez v pomezí.

Nenaléhám Má,
zpívám si zhuštěně rytmicky,
po károvaných lýtkách vyšívám,
tkané vrsty tvých bavln,
sfumatem tónických vzdechů.

I krásno,
na bytostním megavesmíru opuncií,
ohnivě červená zachce,
ty země milostných pustin.

Má a jen má, slova dochází,
vlají hrdobcem zvonů zmizením,
tak přitiskni tvá poupátka.

Čeřij srdečné zátoky poloostrovů,
proměn ostrov,
v ostrov motýlích okáčů,
mrkni víčkem mým plachým,
a smísím se s absolutnem,

má Lásko,
láskou mátově zčeřená.

Lá, závějemi vášní pomilovaná.