Volání

Kruhy ve vodě rozbíjí,
od slunce paprsků hlazení.
To slábne jak se vyvíjí,
noci sílící vězení.

Jak život když se motá,
hledíc na nebe s nadějí.
Zda člověk někdy potká,
anděla co měl by raději.

Po snění s falší měsíce,
když záře stříbra studí.
Opustím klidně hvězd tisíce,
bych slunce cítil na své hrudi.

Teď slunce mám i anděla,
stíny mě zničit nemohou.
Jsem plný toho docela,
hladit tě začnu od nohou.

Pak rty ochutnám tvá ramena,
dlaní si přečtu tvoje tělo.
Vím co chtít tě znamená,
kéž pokračovat by se smělo.

Miluji chvíle splývání,
když marně se snažím zklidnit tep.
Poslouchej lásko srdce volání,
v něm skrytý celý je můj svět.