A znova upadám do jámy bezedné,
opět jsem příslibem úsvitu beze dne,
jsem to zas já, zase neznám se jménem,
klopýtám o drny na místě stejném.
Neměnné, nejiné je to mé soužení,
bezmezné toužení, ve stínech ploužení,
jsem to zas já; rozum prohrál svou zteč,
důvodů na sto má, prohrává... leč.
Každý si vláčí své sebeklamy
na vzlety i pády jsme vždycky sami...
14.10.2021 22:30:11 | Emily Říhová
Rozumím ti. Občas i mě to i to zebe. A nevidím ani světlo v mlze.
29.09.2021 22:27:34 | mkinka
Jsi bylinkou... tak samohoj! Máš vláhu života a zde modré nebe. Životu, jak jizva brázdě na poli. Bolí a zazelená...*
29.09.2021 21:24:29 | šerý
Klopýtáme stále stejnými cestami, abychom se je naučili a poté objevili nové, snad o něco moudřejší.
29.09.2021 19:25:17 | Akrij8
...to je nedostatkem světla...podzim deprimuje...;-)
29.09.2021 17:37:21 | Marten
Líbí se mi.
29.09.2021 17:03:40 | Psavec