City

Anotace: Je to báseň ze života.. Mé druhé nejdelší dílo.

CITY

Už uběhl rok, měsíce, týdny i dni
a mé srdce je s citama na stejné úrovni,
jako tehdy, když jsem začínala
s tou láskou, která mě prohnala.
Lístečky naděje už opadávají
z toho stromu, na kterém nenabývají.
Má láska je kdo ví kde
a vrátit se už prostě nejde.
Zklamání za zklamáním bylo,
protože to moje srdce dovolilo.
A teď je v koncích, neví jak,
jak má začít nanovo tak,
aby ty dobré věci zůstaly
a špatné se zapomenuly.
Člověk má vždycky spoustu otázek,
ze kterých má potom vztek,
protože když na ně odpoví
krutou pravdu se doví
a nenapadá ho řešení,
jak předejít tomu třeštění.
Můj drahý není k zastižení,
zatímco mě provází soužení.
Teď už bych nechtěla čekat
na to abych začala něco napravovat.
A chtěla svou lásku zpět
i za cenu, že bych mohla neuspět
Strašně mi chybí jeho slova,
jeho krásné oči, úsměv, znova.
chybí mi jako člověk i jako kluk
stejně jako chybí hluchému zvuk.
Jsou to nepopsatelné věci,
které leží levé straně hrudi, přeci.
Často když usínám a chci spát,
myslím na to, že se mi chce o něm zdát.
Celou noc ho vidím před sebou
a jsem ráda, že aspoň ten čas je se mnou.
Jak na schodech sedíme,
spolu se bavíme,
já hlavu na jeho rameni mám
a o tom, jak ho ráda mám, mu říkám.
Pak si lehnu do jeho klína lehce,
v tu chvíli nic říkat se mi nechce.
Skloní se a políbí mne,
pomalu už slunce zapadne
a my lehneme do trávy
pozorujíce hvězdné dráhy.
Ale to všechno sny jen jsou,
které po dalším dni pryč jdou.
Přeji si, aby přišel ke mně
a konečně mi řekl upřímně,
co ke mně cítí, stačí dvě slova,
ať je klidně opakuje znova.
Už nikdy nedovolím,
aby mé štěstí splynulo s okolím,
aby se láska ztratila
a už nikdy se ke mně nevrátila.
Svou lásku si ale získám zas,
jakože je blonďatý můj vlas.
Protože on je přece ten,
který má naplňovat můj každý den.
On je ten, za kterého dýchám,
o kterém sen zdát si nechám,
Je to on, za kterého pláču,
i za kterého radostí skáču,
on je ten o kterém je tahle stránka,
on kterému je otevřená má branka.
Myslela jsem, že už je to pryč,
že už je to jen vzpomínka na kýč,
ale právě naopak,
ještě pořád neodjel ten vlak,
který nese tu tíhu,
která dělá mému srdci rýhu.
Nechci se lásce vyhýbat,
nechci se jí pořád bát.
ale když jedno citlivé děvčátko
štěstí potkalo jen nakrátko
a celý život má jen zklamání,
nedivte se, že před láskou pryč uhání.
Já pořád říkám, ať se kluci nebojí,
přitom se bez strachu srdce nehojí.
Všichni říkají, jak je to jednoduchý,
ale vůbec o tom nemají potuchy.
Láska je dlouhá cesta, nemá cíl,
úspěch trvá krátko na tož, aby se snil,
směr si najde každý jaký chce
a bude to jednoduché nebo to půjde těžce.
Je to něco, co každý má
a je na něm, jestli to někomu dá.
Je to všechno o dvou, o nás,
bude-li každý chtít, půjde to snáz.
Já už udělané těsto mám,
stačí ať ho upeču a ozdoby dám.
A je na mě jestli ho dodělám,
jestli na něj sladkou polevu dám.
Nebo ho jednoduše nechám shnít
a pak se budu celý život do hlavy bít,
že jsem si zkazila, co jsem načala,
že jsem nedokončila, co jsem milovala.
Teď bych si řekla tak běž,
vezmi si, co tolik chceš,
chyť ho za ruku a nikdy nepusť,
jeho chyby mu vždy odpusť.
A taky si říkám, proč až teďka,
proč jsem si to neuvědomila hnedka?
… dříve, když byla ještě naděje, čas,
teď to je, jak nanovo začít zas.
Tak se ptám pamatuješ na naše vzpomínky?
Ty jsou tak silné a přesné jak hodinky.
Vzpomeň si na všechny ty krásné,
prober si je a už ti musí být jasné,
že jsem nemohla jen tak zapomenout,
že jsem nechodila klidná si lehnout
a nemyslet na nic co se týkalo nás
že jsem si nemyslela, že to patřilo do krás.
tak jestli máš takové myšlenky, zapomeň,
mysli na opak a při tom si vzpomeň,
na to, že já jsem nezapomněla,
jen jsem se bála a strach měla.
Nebyla jsem si jistá tím citem,
který mě pronásleduje životem
a neumím se s ním vyrovnat,
že jsem se na něj nechtěla spoléhat.
Už vím, že když vidím špatné věci,
nemusím být v lásce taková taky přeci.
Podmínkou je jediný kluk,
za kterého dělá moje srdce tluk, tluk.
Ten jehož, jsem za tak dlouhou dobu,
nepotřebovala upoutat na skobu,
ale potřebovala prostě jeho samotného,
dával mému životu něco daného,
to co jsem mohla mít jen s ním
a taky to co k němu cítím.
Chtěla bych být hvězdičkou na nebi,
abych mohla sledovat všechny jeho pohyby,
abych mohla nahlédnout do jeho myšlenek,
jestli je v duši tak sladký jako navenek.
Chtěla bych být jeho pastelkou,
kterou nikdy nepustí z rukou,
která mu pomáhá učit se, psát,
která mu ozdobu muže dát.
Chtěla bych být jeho polštářek,
na který uléhá, když ho přepadne spánek,
z kterého ho nebolí hlava,
protože mu měkké pohodlí dává.
Chci jen být součást k jeho životu,
kterou nikdy nenechá stát u plotu,
kterou bude brát takovou jaká je
a nikdy nezapomene, že ho miluje.
Tak tady píši jako důkaz,
jako mého srdce průkaz,
že ráda odevzdám svou součást,
že nikdy na něj nepřichystám žádnou past,
že když přijde a bude potřebovat pomoc,
pomůžu a budu ráda moc.
Za jeho důvěru dám svou,
mé city ho do mého srdce zvou.
Tak řekni mi, jak mám dokázat,
že jsem se nenechala uvázat
od strachu, který mě trápil,
ale už mě do reality vrátil….