Prosebníci Času

lednové dny mají prázdné ruce
a přesto neudrží na nich sníh
tak jak to mé otevřené srdce

co se zmítá v obrazcích na oknech tvých
kam vkreslí svíčky stíny

a ty říkáš ne
kompasu
říkáš ne
střelce
že magnetickými pohledy
mrazíš mě v růžích světla nad ránem

řekni mi

zasvěceni jak procitnem
v prosebnících času
v mihotavých plamíncích
v polibcích když už zase mizíš
do ulic se slanými zraky

zdravit podpatky s chodníky
s otisky včerejší noci
s otisky léta kdy plavali jsme
ve vlnách polštářových
a pláč na konci světa hřejivé postele
je můj dešťový pachatel

že přináším jen bílá kluziště ?

a ty si nazouváš bílé kozačky
nasouváš se v bílý sněženkový plášť
ladně ti přilne a sedne
a tak bys chtěla léčit mou zimu na rtech
tolik bys chtěla mnou zprůsvitnit

lednové dny prosí o čas
kdy příroda spí
a ty už už zkoumáš jestli potají potají

víš
to všechno co spěchá
čas jednou pohltí

na nebi si slunce zkouší najít štěstí
v oblacích dovádějí vločkové děti

chyť si vločku
dokud letí

i já ti v lese nasněžím

lednové dny jsou hladové
jsou to prosebníci o čas
kdy vesmír kdy polárník ví
čím zahřeje svou lásku
která trvá
která nás v ten moment zasvětí