zLÁSKYpsaní

Jako svítí na zelené louce pampeliška,
stejně tak záříš na jaře ty.

Mám chuť si o Tobě psát.
Snad nevadí Ti,
že si mě dokázala k novým větám inspirovat.
A nevím proč to tak je,
ale nosím tě v sobě,
ač Tě tak málo znám.
Uvnitř se něco od srdce směje,
usmívá se mi i tvář, při čemkoliv,
co se mi propojí s Tebou.
Taky si pak ale smutnim,
že jsem na Tebe nenatrefil
a to bylo to, co jsem si včera přál.
O nic jiného jsem nestál.
Snad nerozfoukal Tě vítr,
jako pampelišy v časech Tvého podzimu.
S tou mi zůstaneš spojenou.

Cítím, že jsem se škaredě zachoval,
víš ale já veškerý cit k Tobě co jsem našel zablokoval,
když jsem poznal Tvého přítele.
Vážim si lásky a krásných vztahů,
důvěry bez klamu.
Proto jsem se skoro na Tebe,
při posledním setkání nepodíval.
Vlastně jsem tě tam nečekal,
ale moc krásným bylo,
jak jsi mě pozvala přisednout za vámi.
Řekla si to svým jedinečným osobitým stylem.
To se mi to píše, když tady nejsi že,
není to tak, těžce řádky jdou ze mě.
Kapka na kraji víčka, pozor dívej,
teď po okraji spodní řasy dolů sjede.
Asi se oku stýská, srdce zlomené,
naštěstí ne z Tebe jen sebe.
Štěstím je mi poznání Tě,
líbí se mi tvá osobitost a to kým jsi.
Jako by jsi mi spadla z nebe.
Nespadla, vzešla ze semínka jedinečnosti.
Jsi nejkrásnější bylinkou,
i když ochutnat Tě kdy mám šanci malinkou.

Co se to ve mě mohlo stát,
když na tebe častěji začal jsem myslivat. Dovol mi si snít v řádcích,
být ti blízkým na papíře buď mým psaním z lásky.