HLEDÁM a BLOUDÍM

 

Bloudím dnem po ulicích sama.

Hledám mou spřízněnou duši.

V prázdných tvářích kolemjdoucích

se snažím alespoň něco vyčíst.

Nic tam není. Jen strach přežívá.

Kde Tě hledat může duše má?

 

Jsem jako telefonní budka

zapomenutá v čase,

zrezlá poštovní schránka,

kterou nikdo nepoužívá,

protože rychlost je dnes vše.

Kam se poděl normální věk?

 

Možná jsem trošku nemoderní.

Mám moc ráda dopisní papír,

mokrý inkoust, vůni nových knih,

chodím bosa, zpěvy ranních mlh

mě naplňují životním blahem.

Nechci být moderním citovrahem.

 

Potloukám se bez peněz městy.

Být tělem bez duše? To ne!

Protloukám se nahá životem,

bloudím, hledám někde štěstí,

já vím, že je pouze v nás,

ale chci mu naproti jít...

 

Někdy dojdu mlčky až do lesa

ze studených ulic velkoměsta

k oblíbenému posedu,

tam, kde skládám takové básně,

tam je svět ještě v pořádku

a slyšet jsou krásné lesní písně.

 

Vítr listím maluje krajinu.

Sedím zde sama pravidelně

a počítám podzimy bez tebe.

Kde Tě mám duše spřízněná?

Jedna éra brzo skončí.

Smutek se řine do očí.

 

Co když právě teď někde

si to přečteš a napíšeš mně,

co když náhodou se poštěstí

a jednoho dne v pondělí

se ozveš na moje volání.

Navždy jen tvá Penemue

 

          ****** **

            ******