Sen nočního motýla

Anotace: ... když člověk neví a přece ví...

                                           Sen nočního motýla                                     

Jak po peří labutím sklouzne mi po tváři

vzpomínky na tebe slza.

Jsem můra, co nechápe, jaká je drzá,

když naráží na okno soukromí tvého

a netuší vůbec, co je na tom zlého.

Žíznící po světle od tvojí svíčky,

když ležíš tam na boku s rudými víčky

snad z únavy; kdopak ví,

co stalo se s krásnými líčky

té dívky, jež nedá pít z tajemství pramene,

nepohladí mé srdce z černého kamene.

Má milá, neznámá, a přece tak blízká,

neumím ti vyjevit, jak se mu stýská

tomuhle člověku a je mu do breku,

že jiný tě ve vlasech víská.

Ta můra, jež doráží na sklo

a přeje si jen, aby prasklo,

má jediný na světě cíl,

dočkat se vysněných chvil-

zakroužit kolem žhavého knotu,

přehrát na kytaře společnou notu

a odmítá rizika, když v tobě se zhlídla.

Však konec je nasnadě, až shoří jí křídla