Ma(mi)lování po nocích

Anotace: ... když nemůžete spát...

 

                                         Ma(mi)lování po nocích

 

Za noci po stropě kreslím si obrázky,

jak zchudlý malíř z podkroví.

Bohaté námětem, voní mi od lásky;

ke komu, to jsem jen já, kdo to ví.

Stokrát jsem prošel se pěšinkou ve vlasech,

tisíckrát topil se v očích jak v tůních,

nejméně tolikrát tisknul jí dlaň i pohladil skráň

a těšil se na novoluní,

kdy dle starých pověstí se člověku poštěstí

najít nejvzácnější poklad;

snad tu, jíž strop si pokaždé zkrášluji,

jak v Sixtinské kapli, když umělci malují

krví svého srdce ten dějinný doklad,

že víra, co přenese třeba i hory,

sehne se před láskou všemu navzdory.

 

Jeden z nich, Rafael, se od stropu skloní,

právě když přemýšlím, co bude dál.

Zeptá se, co se mi hlavou teď honí

a co prý bych ze všeho nejvíc si přál.

S povzdechem zavrtím hlavou

a on na to: „Co když tu pravou,

jež čmáráš si před spaním, bez kouska umu,

ti vykreslím nad postel, krásnou, jak lunu

a nic za to nebudu chtít, tak přestaň už snít

a pohlédneš andělu do tváře,

to věřit mi můžeš i bez snáře.“

„Ach mistře všech mistrů, co kdy spatřil svět,

tu krásu, jíž těším se už tolik let

nemůže zachytit ani jeden z vás,

kde namícháš barvu na ten očí jas?“

Mistr se zapýří: „To říkáš malíři,

co Sixtinskou madonou ohromil svět?

Já mohl bych započít s malbou teď hned.

 

Na oči vezmu si kus noční oblohy,

na víčka po plátku růže,

nejlepší štětec si připravím na nohy

pak uvidíš, co talent zmůže.

Úsměv si vypůjčím od Mony Lisy,

 bělost její pleti pak z kůry břízy,

pro mě to nejsou tak těžké úlohy.

Tělo jí vykreslím podle štíhlé laně,

Tohle vše umím, mám šikovné dlaně.“

 

Pokývám hlavou nad jeho zprávou,

však pochybnost svou mu sdělím hned rázně:

„Víš, to nejsou bázně, že obrazy tvé nerozptýlí strázně.

Já pocit mám a ten se v jistotu mění

že takovou krásu, nad níž v světě není

by neuměl vyjádřit básník svými slovy,

tak proč by to zvládly ruce malířovy?“

„To proto, můj příteli,“ praví mi klidně,

„že nad všechny obraty drsné i vlídné

je paleta, barvy, horoucí srdce

i cit pro vše krásné, to víš i ty, přece.“

 

Pravdu má, přesto však myslím, jen zpola.

Já jistý si jsem, že úkol ten zdolá

nejenom talent barvy a cit,

o tom všem můžu si nechat jen snít.

„Jsi mistr, namaluj mi ten obraz, prosím.

Však nejlepší, ten jen ve svém srdci nosím.“