Otroci osudu

 

 

Až mě uvidíš padat,

tak prosím neuhýbej.

Mám z perutí kabát.

Bílej, prostě takovej,

že když padáš nevíš kam.

Bohužel je vždycky tma.

 

Takže až mě uvidíš,

jak stín láme oblohu,

tam někde za šedou zdí

se voláním domohu

trošku tvojí pomoci.

Jsme osudu otroci.

 

Chtěla bych ti spadnout do náruče.

Plně cítit to lidské objetí,

kde ruce mě drží, srdce tluče,

než ty krásné pocity odletí.

 

Vím, byl by to zázrak nevšední,

kdybys to náhodou byl přece ty.

Každý jednou může zažít štěstí

i ten pocit naprosté jednoty.