tmavověk

loučí mě se sluncem
a neříká mi nic
tak zase budu stárnout světem sám

tobě i náleží

mít po zimě emoce

něco jako k jídlu vždy ústřic
hodovat okázale a leštit zlatý chrám

a já nechci víc
než moment jak skromný pokojík s květinami
a lásku aspoň mírně plnoletou v citech
domov co letí na křídlech vážky

žádné těžké mrakodrapy
propichující oblohu ke hvězdám

vždy takové špičaté planety
mi připomínají miny v oceánu

na něž zoufale narazí loď ztracených duší
a pak ta rotující ježatá monstra
rozpářou vesmír
ve zmírajících srdcích

a to já nechci

nechci mít

stačím si představit domy co mají samochlapi

prázdno tam není

ale nevím co vepsáno v dlani
jež se mnou neleží

kde je možné číst
již nesmím být bázlivý snílek
kterého knokautují rány

když přicházíš z let

vítá tě se srdcem
a růže s trny

a já nic
prostě nic
asi už mám roky