ještě se smějou

hejtklub mrazivých kýchavců
na mě prská bacily smutku

a jako by nestačilo

vniknout do svého světa opuštěnosti

ještě se smějou

proč já s rozškopkovanou hlavou
v horečce slz
jak u citových neštovic škrábanců svých
v modra hozených
své vzteklé slunce rozepsané v noře

musím

i polena textů
srovnaná lékařem degéšem do foroty těžkého dusotu
na mrtvolné chodbě čnících železobetonů
už tak zatemnělého domu

snést

v kumbál srdce kde jsou

kamna

jistě paní jež nic nepřenášíte

a to klišé že hory

už mi pošlete ve stříbrném parte

protože já na nich vařím kotel s čerty