noimomion

co zbylo básníku
než moře nebo pár slov

osamocenému

aby s nimi žil

vždyť
když umíral
mohl je ještě
šeptat
plést
chybovat
pravdu mít
začínat a nedoříct
končit

*

a když už ani to nemohl
snil je
a když už ani to nemohl

nebyla to lež
co na rtech
zbylo?

…

byla to snad poušť
tolerantní hory?

démonovo uspávadlo z mých
nedožitých padesáti let?

leť má dušičko leť

ať nic nebolí tě
ať jsi dítě
ať máš radostných

okovů na svých zápěstích
a srdce v řetězech?

tak

uzavírá se kruh
kterému punc už nedáš

tento prsten smrti
je navěky věků

tvůj

noimomion