mé větrné roky

vysypaná skla nevrátí slzy do oken
a ošuntělá vzpomínka rodného domu
v borůvkovém lese
zasypává zbytky oprýskaných fasád

tady jsem to nikdy neměl rád – toká starý pařez

tak si teď zdi
svůj chrám tichosti
když perlíky klovou do srdcí...

budeš tu solným sloupem podpírat vězení pro kočky?

v nížinách
na žulových dlažbách už čeká buldozer
a těch sprostých slov
co vítr neodnáší

zde piš si svou báseň

ať nás všecky straší

a vítr hučí
kvílí

a v něm se ozývá jaro tetřeva o slaměném slunci