Za svitu měsíce

Prej čekáš na prince, co okouzlil tě vloni,
projel tu kolem na svém bílém koni.
Koně nemám, mám však bílý vozík,
teď mi tu šeptáš: „Buď můj Honzík.“

Oba se cítíme naší láskou zranění,
kolem nás je snad slunce zatmění.
Ve tmě nechce být nikdo osamělý,
tak snažíme se chovat jako dospělí.

Přesto jsme spíš lidi s dětskou duší,
za svitu měsíce ti to opravdu sluší.
Čtu ti báseň psanou jenom pro tebe,
v tu chvíli patří nám celé noční nebe.

Hned jak vyjdou první paprsky světla,
píšeš svým kámoškám, že ses spletla.
Kluk na vozíku je pro holku jako ty málo,
snad se nám to všechno jenom zdálo.

Oba víme, že teď už nebudeme spolu,
možná jsme se vezli na vlnách alkoholu,
na vlnách, co vynesly nás do říše fantazie,
o tom, jak krásné bylo dotýkat se tvé šíje.

Nebyla to láska, spíše čistá vášeň a chtíč
K troše vzrušení a k falešné iluzi štěstí klíč
Mohl bych psát verše plné němých dotyků,
psát recenze jako to hejno trapných kritiků.

Je to jako světlo ze středověkých loučí,
smutné je, když se dva navěky loučí.
Zbytek zůstane zahalen tajemstvím,
možným koncem nebo přátelstvím