Potměšilé vábení

Chvat touhy stínu za oknem rve záclonou,

přes práh bolesti jde tvá záště urputnost,

přec do éteru vkládáš báseň rozkošnou,

bys falešným vábením konejšila zlost.

Již pátý křížek zastihl tě odkvetlou,

v tvém vášnivém hájemství velkých lásky slov,

kde pravost citu vytrácí se za větou,

a něžnost vyprchá, než měsíc přejde v nov.

Mne lítost svírá v srdci nad tvým osudem,

leč váha z duše soucitu dávno už je pryč,

my spolu moci žít už nikdy nebudem,

neb z tvé lásky oddané stal se pouhý kýč.