Popelka

Vlasy z černého hedvábí,
Co svým kouzlem omámí.

Úsměv sladkého vábení,
Ve skrytu duše zrození.

Hlavu plnou závratí,
V neopojném prokletí.

Krásou.

A v tichu svitu měsíce,
Nad láskou se klaníce.

Stále věříš.

Věříš v den a noc střídání,
I v blahobytu strádání.

Popelko popelavá.

Skrze tvá slova nezvyklá
Do nitra mého proniká

Láska snad?

S každým letmým pohledem,
V tom okamžiku uvězněn.

A ty? Zdá se, že se usmíváš,
a možná snad i tančíš.