džbán něhy

Ticho se dívá
položené na lòži
z kouta
v očích stín, co neuhne.
Jako bys mi dal na ruce pouta,
tvoje slova —
bodají ostře jak nože
zůstávají v broží
připlé na mé kůži
a rozpoutají dramata
v trnech růžíA já ti stále dávám přivonět,
i když mé lístky zatahuješ zpět.
Jsem tu, i když tvé bouře
mě lámou na tisíc vět.

Vzpomínám na chvíle,
kdy jsem byla celý tvůj svět
a věřila, že s tebou půjdu vpřed,
bez jizev,
i v nedokonalosti
budu tvůj květ
spokojenosti.

A já ti stále dávám přivonět,
i když mé lístky zatahuješ zpět.
Jsem tu, i když tvé bouře
mě lámou na tisíc vět.

Možná jednou pochopíš,
že úcta je víc než hněv.
(dej mi džbán něhy )
doteky nejsou slabost,
ale most přes tmavé břehy.

Jsem tu, i když tvé bouře
mě lámou na tisíc vět.