LXVII

Velký déšť z jihu padl na černý ostrov

Jako jedna kapka, čirá a těžká

Moře otevřelo svůj jícen a přijalo ji

Poznala země, jak plní se sklenice vín

ten vlhký osud tvých polibků

má duše, dala mi pít tvou vodu

slaná v těchto měsících, medem svého domova

vůně nasáklá tisíci ústy oblohy

a svatou trpělivostí měsíců podzimních

Něco k nám volá a všechny brány rozhýbá

samy se otevřou a déšť svou píseň opakuje

když okna oblévá

Sníží se nebe, až kořeny celuje

Den plete a rozplétá svou nebeskou sïť

S časem i sůl, šepot, růst a cesty

muže i ženu i studený jíl