mé unavené já

mé unavené já se už nevydává
na rty pro toulky básní
hvězd zářících na blankytu

nevznáším se
a nevím jestli jsi tu

v oblacích

létají zamilovaní básníci

vyznávají lásku svým sluncím

jak bez nich bývali sněhoví trosečníci
nemluvové svých drsností

jak bez nich nevěděli co se svým životem

a sluncím se to líbí

protože si najednou připadají skutečnými slunci
ba o co víc

stávají se středy vesmíru těch závislých mladíků


a tak já sám budu zářit bez hvězd

žádná slunce nerozsvítí mých nocí

kdy na tebe čekám

jak začátek léta s kopretinou
jak pokračování léta se slunečnicí

a všechno mezitím leží v trávě

ty hvězdy svítí rosou

a já mhouřím svoje ledové oči než se zatřepotá netopýr

než náhle utichne jediný cvrček

kterého panelákoví poetové vytřepali ze záclon v pokoji dívek

vonících ještě slzami


už každou chvíli přinesou jim snídani pro duši


skoro stejně jako mně v eldénece citu

kde děsivé obrazy dětí zmírňují to loučení

kde na linu leží přístroj spojovatel

ze kterého jsem ti chtěl zavolat a popřát ti dobrou noc

že na tebe myslím


ale ruce už neslouží

jen to srdce uvnitř tak bije a nevzdává se

čeká až utichne ta melodie

a objeví se pán s černým kocourem


již jsem o něm slyšel

ale ještě nikdy jsem ho neviděl

prý kocoura pohladím

až přijde můj čas

ale je i docela možné že se naježí

jako ta všechna slunce která mě píchají před školou

v níž se učím přijmout smrt