O(d)puštění

Nesnesu pocity.
V úděsu.
Vytržený z kontextu.


Slušnost není slabost.
Ty sladkosti jsem stejně koupila.
Tobě jsem se neomluvila.


Zranils mě.


Jak užít si přítomnej okamžik,
když stačí oka mžik a je pryč.
Snažit se víc.



Vážit si všeho.



Nerozumíš.
Zavíráš oči, jako vždycky vzdycháš.
Člověk, co nemá kapacity, na moje city.
A já mám citů prehršel.



Kéž bys aspoň viděl...
Co všechno odříkám si láskou k Tobě,
že přicházím o sny.
Ty co ty běžně máš.



A ta holka na obrázku,
má v něčem víc, než já.
a ty se tam tak usmíváš.


Je problém, že chci sdílet..
s tebou.
A seznámit se třeba s tou E...
/Jo, tady se to rýmuje./



Umíš být krutý.
Když připustím si cítit vztek.
Srazíš mě do kytek.


Možná bys mohl víc mluvit.


Umím být zlá.
Když jsem zranitelná.
Radši křičím, než-li brečím.
Přestože to uvnitř jinak cejtim.



Možná bych mohla víc chválit.



Budu jen já, ta co Tě tahá za ruku a něco chce...a když ji to dáš ono to je špatně a furt si jen stěžuje....
Kdo by o to přece stál?



Když připadám si bezmocná a kloužu ke vzteku....neuvaříš mi čaj, nedáš mi deku...
Jen se ušklíbneš a jdeš dál.
Kdo by o to přece stál?



Chtěla bych si vedle Tebe sednout.
Sedět.
Vnímat Tě.
A vůbec nebojovat.