Slzy, co učí dýchat

Slza za slzou po tváři stéká,

neptají se, proste jsou. 

Jak těžké odloučit se od člověka,

jehož všechny její části já

neskutečné milujou.

 

Dříve v jeho náruči

dýchalo se lehce.

Teď každý nádech bolí,

žit se občas nechce.

 

Dříve smích provázel ji

na každém jejím kroku.

Teď nejraději dlouho spí

a doufá, že se objeví,

zas po jejím boku.

 

Ví, že takto dál to nelze

její život zít,

všechno je jakoby v mlze,

neví jak to uchopit.

_____________________________________

 

Slza za slzou po tváři stéká,

padá jedna za druhou.

Jak těžké zapomenout na člověka,

jenž jí byl duší spřízněnou.

 

Nejlíp je jí v tichu,

kde je prostě sama.

Bez lidí a usudků, 

čas srdci svému dává.

 

Pro ty lidi okolo,

možná divná, zda se.

Ona ale uvnitř ví,

že v té samotě hluboké,

silnější stává se.

 

Potřebuje ještě čas,

aby smířila se s tím,

že v životě je jiných krás,

než ukradené chvíle s ním. 

____________________________________________

 

Slza za slzou po tváři stéká

Plní její rozechvělé dlaně

a duše stále hledá útěchu…u člověka

na něhož čekala by marně.

 

Tak velká tíha odloučeni,

tak silná bolest v srdci.

Je to jako mučení,

kterým projít musí.

 

Tělo jako bez duše,

na zemi se svijí.

Cožpak tohle pomůže?

Ne! A přesto, že to ví,

den za dnem takto míjí. 

 

Smutek snad ji nepustí, 

vzlyká, její tělo v křeči je.

I přesto, že už dávno ví,

že lásku pláčem nesmyje.

__________________________________________

 

Slza za slzou po tváři stéká,

odplavuje bolest těla.

Jak těžké netoužili po objeti od člověka,

kterého mít po svém boku na do smrti chtěla.

 

Ale s každou slzou její,

která z těla odchází,

něco uvnitř v ní se mění,

cítí, že klid nachází.

 

Někdy pláče jenom chvíli,

někdy trpí celou noc,

někdy mysl unaví ji…tak,

že nad ní nemá moc.

 

V ty chvíle všechno klidné je,

vnímá krásy světa.

I naděje se usměje,

že ta láska upřímná,

na ni někde čeká.

___________________________________________

 

Slza za slzou po tváři stéká,

už týdny nejdou zastavit.

Však téměř nemožné je zlobiti se na člověka,

jenž za lásku jejich neuměl se bít.

 

Ale přesto stále znova,

slzy v ocích má.

Přemítá si jeho slova-

má litovat, že věřila?

 

Věřila, že má ji rád,

stejně jako ona jeho,

snad nechtěl si s ní jenom hrát?

Uspokojit svoje ego?

 

Byla tohle láska?

Nebo jenom souboj duší?

Neví, avšak srdce praská...

Cítí to? Vždy napojeny byl, tak snad aspoň tuší...

______________________________________________

 

Slza za slzou po tváři stéká,

ač každým dnem jich ubývá.

Není možné nemysleti na člověka,

jež touhu láskou nazýval.

 

Snaží se, co síly stačí,

nechat ho jít cestou svou.

Každý přeci po své kráčí,

bránit si už nebudou.

 

Někdy prostě není přáno

 lásce naplnění.

Je to takto někde psáno

a odvolaní není. 

 

On si vybral cestu svou,

Smířením se s životem,

existencí pochybnou,

jež zarytá je v něm.

__________________________________________

 

A tu poslední slza stekla

po její tváří usměvavé,

její duše našla klid,

ač nevěřila, že se to jednou stane.

 

Místo slz teď usmívá se,

opět dýchat může,

občas v mysli zavzpomíná,

že milovala muže,

jež obrovský dar ji dal,

naučil ji milovat a snad i on ji miloval.

 

Díky němu dnes už ví,

jak hlubokého citu,

její srdce schopné je,

a pokud andělé ji vyslyší…

Přála by si, ať láska, jež v nich navždy zůstane,

též klid jeho duši dopřeje.