Schvátila mě hvězda

Na orbitu galaxie
rozpadá se —
má nuzná duše.

Schvátila mě hvězda,
vytrhla mě ze sna.
Kořen mého života,
pohltí mě nicota.

Duše tvoje dech beroucí,
trhá moji nehynoucí.
Prachem naší cesty,
povstanou z nás hvězdy.

Příběh se mi tak trochu rozrostl do nadpozemský sfér. Báseň je z chvíle kdy Hvězdář nemůže žít bez Venuše, která opustila život lidí. Díky hvězdnému jazyku cestuje do vesmíru, aby se jeho nesmrtelná duše rozplynula.
Když Venuše vidí, že se osud opakuje zasáhne, ale už navěky.
Když se hvězdy velic milují spojí a z jejich duše se narodí nová hvězda.
Venuše však miluje člověka a jejich spojení nese hrozbu šílenství jednoho z nich, protože ona nemůže žít na zemi a on ve vesmíru.
Když, ale vidí, že se Hvězdář rozhodl nechat svou duši nadobro zmizet, pokusí se s ním i přes hrozbu spojit, aby ho zachránila. To spojení však nezrodí novou hvězdu, podle řadu vesmíru, ale stane se z nich prach hvězd, z kterého se rodí nové galaxie, na úkaz toho že láska překoná i smrt.