růže a neexistující básník

hrobové ticho se roztahuje jako text
jsme na hřišti
a díváme se na sebe ustrašeně

holky
kdo má v nehostinném počasí zahrát roh
když mají tam vysoké hlavičkářky

trenér mává cosi rukama
prožívá zápas naší reprezentace

ale nám ledový pot svazuje srdce i nohy

z tribuny huláká rozhořčený fanoušek
který si na nás vsadil
jakoby to znělo

na hřišti snad mají židle!

potom slyším toho kluka který mě v listopadu opustil

rovnám si bílé podkolenky

básnil mi o jiné

... a já mám teď tady mlčet

jsem jája která nemůže
a půjde se sklopeným zrakem z trávníku připomínající pole vran?

ne!

až potom se ozve píšťalka...


sedne kopačka fotbalistky na míč a dává gól

*

rázem jsem kluk který pro ni neexistuje
mám čekat po zápase?

ne je konec

předejte té fotbalistce růži