Venenum Amoris

Budeš tu se mnou, až zhasnou světla všechna?
Budeš tu se mnou, až na nebi zbyde poslední hvězda?
Až andělé půjdou spát
a až na housle čerti začnou hrát?

Budeš tu se mnou, až umlknou zvony v dáli,
až čas se přetrhne jak starý, prasklý pásek?
Až stíny se slijí v jediný tmavý proud
a slova ztratí význam i svůj kout?

Budeš tu se mnou, až dojdou všechny cesty,
až pravda se schová pod nános tiché lesti?
Až prsty se dotknou studených hran dnů
a sny se rozpadnou v popel beze jmen a snů?

V mé hlavě zamotaná, jak v síti pavoučí,
ten jeho jed mé tělo pomalu rozpouští.
Jed, co nazýval láska,
vypadala krásně dokud pode mnou zem nepraskla.

Topím se ve tvém jedu i očích,
hledící ti do nich, snažící se vidět jiskru, co přeskočí.
ta malá záře však nepřichází,
a má duše se ve tvém vzdálejícím stínu ztrácí.

Lásku vystřídala samota,
tíživá a chladivá ozvěna.
Padám hlouběji
a ty odcházíš do dáli…