Smích…Rozkvět…Lítost…

Anotace: Co dodat jedná z děl, které jsem v hlavě mé a vždy a navždy tam ukrytá budou. Však nadejde den kdy každý se o mě dozví, jelikož v mé knize stojí tohle vše co tu vložím......

Smích…Rozkvět…Lítost…

Lidský smích,
potěší i poraní,
vždy věř či ne,
ale pochop a zasměj se také.

Jedinec bez smíchu,
umřeš nudy na nudu,
ty takový/á nejsi,
tak nad čím se zaostáváš.

V uších hudba,
v rtech smích,
sosní dírky potahují vzduch,
oči upřeně zírají,
prsty něžně svírají,
to co patří jenom jim a
nikdy nemíní upustit.

Ústa líbají,
jazyk přeskakuje,
myšlenky bloudí,
spoutávají energii.
Volné jsou a tyky budou,
naše názory mylné mohou být,
co však k tomu dodat.

Směj se,
zpívej si,
usmívej se,
vždyť to není tak zlé.

Hlasy slýchávám,
ty slova neposlouchám,
k čemu také,
když se mě to netýká.

Slova jsou mocná,
ale smích silnější.
Smíchem i slza z očí steče.
ale ne tak moc,
když smích někoho napadne,
záludně a bolestně s
výsměchem v ústech,
bez srdce a duše,
slova a smích plyne,
jako tlaková vlna vše zboří,
nedívá se zpět,
ale takoví nejsme.
My lidé, kteří ví co chtějí,
avšak ti ostatní na nás nemají,
jenom popichují závistí,
to co oni nemají a mít také ani nemohou,
kromě toho co neznají a poznat nechtějí.

Své sny a celý jejich život,
mají v iluzi a
vzdát se ho nechtějí,
přeci jednou to pochopí.

Kdo řeší, to co cenu nemá,
tak se poté trápí, ale zapomene a
vždy se poté rozhodne,
co je a není správné či špatné.

Řeš, když víš, že pravdivé to může být
nebo to smysl nepostrádá,
jinak ze sebe,
uděláš velkého hlupáka.

Lítost pak rozkvete,
jako houby po dešti,
ale místo,
aby si je utrhli,
tak raději do ní kopnou.
Takový osud či život bys chtěl mít?
vykašli se na všechny a bud
sám sebou ve svém životě pán,
nenech do sebe kopnout a spoj se s
ostatními tak,
abys nebyl štipkou,
ale pouhý spojenec.

V jednotě síla není,
ve společenství vzniká,
ale jednou či později zanikne,
rozpadem kde se povraždí.

Stůjte,
nech tě těch hloupostí,
nebuďte malicherní,
navzájem si pomožte a
vyslechněte si jeden druhého,
co vám na všem vadí.

Na světě nebo na zemi,
je nás už tak či tak málo,
nás opravdových lidí,
vy stále o něco usilujte a
to cenu nemá,
když cíle nedosáhnete,
jelikož chcete stále více a více,
tak nebraň v tom jiným .

Dokážeš se v cítit do druhých,
jak jim jenom tak může být,
když jim někdo něco ošklivého řekne?!
tak pokud ano,
proč se chováš zrovna takhle?!
Píšeš, ale nic nedodržíš,
odpusť mi to,
ale jenom lžeš,
nic tím nedokážeš,
možná to,
že nás od sebe všechny od ženeš.
My se už nevrátíme,
proč bychom také měli,
když za úsvitu noci tvoříme.

Tato díla, vypovídají o všem,
jsem kdo jsem a upozorňuji na ty chyby,
ale nevěříte mi všichni,
jelikož stále kujete pikle za zády mými,
kde někdo zraněn bude a
vy se s máti budete,
však vaše pýcha zničí svět,
jednou či později místo krajíce,
si ve mete celý bochník chleba.

Jsem poezista,
kdo pozná ocení,
a komu se tohle nelibí či nerozumí,
nikdy se nic nedoví co se děje,
jenom ve tmě zůstane a
v koutu skrčený a smutný pohled ve tváři,
čeká na pomoc,
která přišla,
ale už nikdy vícekrát nepřijde,
jelikož si měl možnost,
promarnil si ji…..