***

Anotace: po napsání této básně se cítím bezradná a prozrazena, ale musela jsem to dostat ven....třeba si to přečtou jen ti, kterých se to netýká.

Proč bát se slov,
co na papíře bílém,
tiše se krčí před pravdou
a nechtějí být viděny...

Proč s potlačením psát
a srdce pomaličku odmykat?

To jest má vina,
že mám skleněnou skořápku
a všechny city sjedou po mě...
cítím se sama
jak černokněžník na hrádku..

Mám tě ráda,
kluku,
ze samého strachu ani jméno neřeknu,
že bys to třeba mohl číst
a vysmát se mi...

Příliš dlouho to v sobě dusím,
mám v těle žár,
když spatřím tebe
a ten tvůj úsměv
-úplně mě ochočí...

Nerozumím tomu.
Nechápu, kde vzala se ta nejistota,
to zkomíravé chování,
to, že čeká mě už druhá meta
a možná taky nic.

Vídíš?
Už ani konkrétně mluvit neumím,
tak moc mám strach z tvé reakce.

Nezlob se na mě,
takhle mě ještě neznáš..
teď riskuji mnohé
a možná taky nic.