Das ist Schreck!*

Anotace: *To je hrůza!

Noční serenáda
od Mozarta,
jde slyšet
z otevřeného
okna, krátce před
jedenáctou večerní.
V pozadí tichého zpěvu
jde slyšet klavír,
potěšení pro uši,
a na něj navazuje
zvuk houslí,
smyčec ladně klouže
po strunách.
Náhle z okna
zazáří jasná
zelená záře a
zvuk utichá...
Ovzduší je chladnější
a hudba mírně klesá
do výšek....
I zpěv na pozadí
kvílících nástrojů
již není Mozartovou serenádou,
ale hrubým drmolením,
podivnou znějící
slátaninou
šíleného génia.
Ale Mozarta určitě ne.
Okno hlasitě třískne.
V noční tmě vřískne kočka,
odjíždějící auto má na kolech
krvavé pruhy s kočičími chlupy.
Z domu, odkud vycházela hudba
vyjde podivný muž.
Je oděn v róbě s
židovskou hvězdou
na hrudi a na lysé
hlavě má vytetovaného orla.
V závěsu za ním jdou
další lidé:
Muž, (taktéž s hvězdou)
a dvě dámy,
paničky s pudrem na lících
a sukněmi, pod kterými
by se schoval i nejeden uprchlík.
Jdou tiše, zvuky kroků
nejsou slyšet.
Našlapují asi jako kočky,
nebo..nebo!...cože?
Kde se tady vzali dva židi
s židovkami?
Dnes uprostřed studeného
léta roku dva tisíce sedm?
Utekli ze Sudet?
Imigranti?
Pro lásku Ježíše Krista!
Někdo vyřkl: Hail Hitler!
Zvuk samopalu. Muži se roztančí
v proudu kulek,
ženy zaječí,
ale i ony
nejsou ušetřeny.
Muž v přilbě,
se samopalem z
kterého stoupá
dým, zkontroluje,
zda jsou židé
skutečně mrtví.
Sklání se nad
mrtvolou dámy
a prohlíží se její
křivky ňader.
Spokojeně zamručí.
Nekrofilie mu asi není
slovem, které by neznal.
Proč si neužít,
i vojáci, věčně ve službě
mají nárok na odměnu.
Odněkud přichází kroky.
Vzrušený nekrofil
odtáhne ruce od ňader
a vyráží do tmy.
Zasviští kulka
a potom:
"Bitte, ich bin
der mann..."
Jaký muž byl
to nedořekl.
Další kulka
mu prolétla čelem
a jeho tvář-
s otupělým
výrazem
a strachem v očích,
jako kdyby viděl ďábla-
klesla a tělo žuchlo na dlažbu.
"Vím, že jsi muž,
který má rodinu,
spíše měl,
ale kdo ti řekl,
aby jsi zabil tyto lidi,
co ti udělali?
Co, ty kryso skopčácká,
vrahu židovského národa.
Všichni mají právo na život,
bez výhrad a bez...."
zasměje se, mluví s mrtvolou.
Zachrčí a plivne na mrtvého
Němce, hlen hustý a tmavý,
slizský, stejný jako Hitlerova
armáda, plná vojáků, hustě
rozmístěných na frontách,
s tmavými dušemi pravícími
žid-odpad a slizskými
tvářemi ošlehanými větry
koncentračních táborů,
kde voní strach a stolice
na každém kroku a v každou dobu.
Probouzím se ze snu.
Pyžamo vypocené,
čelo orosené výčitkami,
asi nemám zdravé myšlení,
asi jsem totálně zmagořil
a myšlenkami se přesunul do
hrozivé historie, která
ukončila tolik životů,
rozehnala tolik lásky
a nastolila diktaturu
fašistického režimu.