Cogito ergo sum

Horko Skoro se bojíš dýchat Vlníš
se jako drak z Ria
ve mně
Vytrhávám všechny divy
světa
z deníku šedé eminence
času
Jsou to jabloně co Newtonovi
daly svou duši
aby zavedl gravitaci
Bůh mi daroval
Tebe
Skoro se bojím psát Ruce se mi třesou
z Tvojí krásy
jako rachitický smutek
našeho století
Dýchám v Tobě A pokaždé jinak
než se dveře rozletí
To si vezmeš červenou tužku
namaluješ srdce
do svých skic
To opravdický Jediný Ne falsifikát
z Pardubic
Načrtnu si Tebe po celém těle
zkusím to co druzí neumí
naučit se žít
na jeden Tvůj
nádech