Monolog pacienta

Slunce svítí na lány lněné
nebe je modré a horký vzduch
fouká na písky prosluněné
a nad tím vším můj mocný duch

Jsem spoře oděn a vím, že mohu
zastavit čas a smazat bytí
sledovat všechno, v každém rohu
obsypat svět voňavým kvítím

Stvořil jsem dívku milující
mým srdcem taktéž milovanou
plavých vlasů a růžových lící
však společností nespoutanou

Ten sen byl věčný, nekonečný
já byl bůh a já byl světem
já v sobě samém přebytečný
já, pohnut myšlenkovým vzletem

Avšak po čase je všechno marné
jen sem tam vyslovím pár vět
láska, rozkoš, vše je jednotvárné
k čemu stále přestavovat svět

Vesmírem létat? To je nuda
stavět chrámy, věže, katedrály
v zemi zlato, stříbro, ruda
v ulicích hospody a bary

Vyhrávat války a stát se králem
dobývat města plné válečníků
mít kurtizány, celý harém
a kynout davům s gesty díků

Pak už nebylo nic co nešlo
v mých očích bylo všechno mnou
do mých dlaní vše se vešlo
a já věděl, že dny poslední už jdou

Po probuzení pocítil jsem břímě
zpocený a s prázdnotou,
a pak přišli, odvedli mě,
se samozřejmou prostotou.