Soužití

Anotace: Pocitově je pro mě už neaktuální, ale před dávným časem byla.

Zarostl jsi hustým houštím,
zarostl jsi plevelem.
Nic, co bylo jako kdysi,
nejde vzkřísit povelem.

Venku víří vločky sněhu,
já miluji tvojí něhu,
i když někdy zdá se zlá,
nevadí mi, vždyť je tvá!

Jsi mi blíž, když den se šeří,
když přicházíš na večeři
a já sedím mezi váma
z celého dne utahaná.

V té chvíli jsi zase můj,
nepospíchej, počkej, stůj!

A když už znám tvoje strasti,
vytáhnu ze spíže masti.
Jen na ty, co duši tíží,
nenaleznu léky v spíži.

Věřím, že mé pochopení,
zmírní tvoje utrpení.

A pak stejně jako vždy
usneš jako zabitý.
Já se schoulím do klubíčka,
políbím tě, zavřu víčka.

Ráno mojí postej hřeje
slunce, co se na mě směje.

Ty spíš pořád jako ptáček,
já vím, má to malý háček.
Tak si říkám, když jsi němý,
nemáš ještě jiné ženy?

Ale pravda je jen ta,
únava je zakletá.
Učíme se znovu žít,
vedle sebe, spolu být.