Popelko...

Anotace: snad jednou...možná?..

Tváře od popela,
slzami omýváš,
pak, ikdyž´s nechtěla,
hrášek posbíráš.

Ani smítko prachu,
nesmí nikde zůstat,
Popelko,proč nechápu,
jak tohle můžeš vystát?

Jsi stašně slabá v kolenou,
a nemáš žádnou sílu,
přesto stojíš s hlavou vzpřímenou,
a dál v sobě chováš víru.

Popelko, každý má anděla,
každý kromě Tebe,
Popelko,abys věděla,
Tebe hlídá sám Bůh z nebe.

Nenapoví,nepohladí,
vždy sama budeš plakat v koutě,
a on jen tiše bude koukat,
jak věci nehorázně štvou Tě.

Popelko, ztratila´s hrdost v dálce,
Popelko, dovol mi Ti radit.
Popelko, proč se bráníš lásce?
Popelko, nechci Tě zradit.

Popelko, kolikrát si to chtěla vzdát?
Kolikrát jsi nechtěla žít?
Kolikrát tu nebyl žádný kamarád?
Kolikrát ses ptala,proč to tak musí být?

Popelko, nech mě říct,
co na srdci mi leží,
jinak se nedozvíš,
oč v životě vlastně běží.

Popelko, natáhni dlaň,
utři poslední smítko prachu.
Popelko, už nejsi slabá laň,
vždyť dost už bylo slz a strachu.

Popelko, kde je tvůj Jurášek?
Popelko, kde máš tatínka?
Popelko, kašli už na hrášek,
to všechno je už jen vzpomínka.

Popelko, vytáhnu Tě z temný zřídel,
nejsi sama, tak věř mi prosím.
Popelko, to já jsem tvůj přítel,
společně s tebou tvé starosti nosím.

Tváře bez popela,
umyté vodou (ne slzami),
to abys věděla,
že je to za námi.