Jak dál?

Anotace: Tohle jsem sepsala jednoho pochmurného dne na okraj svého sešitu ve škole. Možná to o něčem vypovídá, kdo ví :o)

Proč nosit úsměv na tváři,
když dojem sám se dotváří.
Přežít další nový den?
Ano – stává se prioritou jen.

Člověk sám se snaží vždy,
sám od sebe si hledí své msty.
Přítel? Kdo je to… jen sokem sám se často stává,
ač zem naše je jakkoli nám drahá.

Sami jsme a sami zůstaneme,
Nic nezmění to, stejně přejedeme…
Ta stanice vlaku víry je vzdálená.
A proč ne? Stejně je nechtěná…

Kdo touží v dnešním světě zažít něco víc…
Nikdo. Ale přece… i národ má svůj líc.
Stále existují lidé, kteří vědí, co chtít, co vědět, co požadovat.
Bohužel i priority se teď začínají přetahovat.

Jak jsem psala – život – ano, jen přežít nový den.
Pro někoho i toto zůstává pouhý sen.
Někdo zkrátka nemá dáno žíti déle,
Je to nespravedlivost – toto celé…