Ticho kalných rán

Před tichem kalných rán
Utíkám,
Protože duše má je jen němý chrám
/bez modliteb/
A moje oči jsou jen odrazem zběsilých křivd a ran
/nejsou už plné proseb/

Srdce mé touží a nenásilně se zmítá,
Když v tvém nebi svítá
uprostřed rozbřesku bez úsvitu.

Jeden dotek a prostá bolest tiché touhy,
Co nedokáže lhát.
Jeden útěk, co nepřinese řešení
Jedna zpověď, která mi stejně nedá rozhřešení.

Vzduch je zabalen do oparu z dehtu
Jak v krajce ze sametu
A z každého rohu
je cítit tvoje vůně,
Díky níž naleznu tisíc důvodů
Proč se znovu nadechnout
/proč žít/
Proč mi znovu vzduch do plic vdechnout

Před tichem kalných rán
Už dnes neutíkám,
Protože vím, že nenajdu cestu,
Kterou se ubírat mám,
Dokud se pravdě do očí nepodívám…