Noc rozepla stříbrný knoflík,
dálkou omamně zavoněla,
přehebkou nitkou
do sítí pochytala,
báječně tajemná vzrušení.
..povzdychl obzor ohvězděný..
Slyší,
tajná šeptat přání,
každý bolesti květ.
..kolem proletěla sova
v drápcích svírala kořínek,
staré pověry a moudré rady..
Sladce vzlykla
podivná hlubin něha.
Ještě umíme snít!
..zvoní
galaxie stříbrných plíšků,
černého koně
při cvalu zdobí,
návěj hřívy šlehne tmou,
pod kopyty
vzdušné vzrušení,
mezi očima štěstí
a bláznivě ošidné hry..
Odsouzený vesmír
tiše k růži přivoněl,
a noc,
ta potměšilá kráska,
knoflík zapla.
Noc je jako každá ženská....
Rozepnutí naznačila, nechala k růži přivonět.
Blůzičku si rychle zapnula - než mohl vesmír něco uvidět.
05.05.2008 10:29:00 | Šerpík 1