Ztišila jsem hlas
a uspala srdce v zatáčce,
uštknutý nelad
pohřbila u cesty..
..ach, žít tak ve vysoké věži
jež sahá špičkou do nebes,
dívala bych se,
dívala do zlatohlavé věčnosti,
oslepla září dávna,
ptákům naslouchala
a jejich písně zpívala,
jen pupeční spirálou schodů
byla se zemí spojena..
..mnohým však dech nestačí,
umdlévajíc pod vlastní tíhou
jizvy cestou sčítají,
a spirála
do podzemí je vtahuje..
..jen pár jich do oblak vyšplhá,
od kamenů spálení,
jež tak podivně krásou zebou..
..a nešťastní
ti co zhroutí se
s vytrženou páteří.
...nešťastní ti kteří nechápou ...s páteří vyrvanou ...stanou se zbytečnou hromádkou ...u cesty na vrchol ...
19.05.2008 11:16:00 | WhiteSkull
...dívej se
na budoucnost do věčnosti
na současnost do zrcadla
za minulostí se neohlížej
***
Jiří s.
18.05.2008 20:41:00 | j.c.
Bylo by to zajímavé ,uskutečnit takový svůj sen.Na chvíli sledovat dění a běh světa.
Moc hezky zprcované téma do básně.
Krásně sladěné.
18.05.2008 12:51:00 | s.e.n
...tichá gratulace za obsah(a za ten mírnější konec se přimlouvám,navrhuji - vyvrhnutou.
15.05.2008 23:41:00 | WAYWARD