Můra

Anotace: Máme naději?

Ať jdu blátem, sněhem, souší,
Mé oči míří na zem.
Moje ústa jenom brečí,
A nikdo nepřitáhne mě lasem.

Tím krásným lasem štěstí,
Které právě chybí mi,
Místo toho do oka pěstí,
Teď vymýšlím jen pouhé rýmy.

Když konečně podívám se vzhůru,
vidím u světla můru.
Můru šedou, ošklivou
jako mrtvolu neživou.
Jako příběh o nás dvou,
jako vzpomínku mizivou.

Můra ale náhle vstává,
já pochopím, co to znamená.
Moje bolest ve mně ustává
a já přestávám být kamenná.

Ta můra našla sílu v sobě,
už zas krásně letí.
Kdyby přijala své místo v hrobě,
kdo by miloval její děti?