Můra
Můra
Anotace: Máme naději?
Ať jdu blátem, sněhem, souší,
Mé oči míří na zem.
Moje ústa jenom brečí,
A nikdo nepřitáhne mě lasem.
Tím krásným lasem štěstí,
Které právě chybí mi,
Místo toho do oka pěstí,
Teď vymýšlím jen pouhé rýmy.
Když konečně podívám se vzhůru,
vidím u světla můru.
Můru šedou, ošklivou
jako mrtvolu neživou.
Jako příběh o nás dvou,
jako vzpomínku mizivou.
Můra ale náhle vstává,
já pochopím, co to znamená.
Moje bolest ve mně ustává
a já přestávám být kamenná.
Ta můra našla sílu v sobě,
už zas krásně letí.
Kdyby přijala své místo v hrobě,
kdo by miloval její děti?
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
já ti děkuju za názor, ale tu básničku jsi asi špatně pochopila. Nemá vyjadřovat smutek, ale naději...Každopádně to beru a pokusím se s tím něco udělat...
01.07.2008 13:35:00 | Markéta Š.
Uf! Zdá se mi to, nebo je ta "báseň" opravdu tak těžkopádná? Připadá mi to jako výkřik nějaký zamindrákovaný puberťačky. (Ale to ty snad nejsi, nebo jo? ;)) Nehledě na to, že něco podobnýho si můžeš přečíst na každým druhým "blogísku", kterej si založí nějaká slečinka kvůli tom, že ji v reálným světě prostě nikdo nerozumí. Zkus něcco víc oeiginálního... ;) půjde to, uvidíš ;)
30.06.2008 22:10:00 | colorka
