Půlnoční procházka smysly ti rozjitří,
tesklivá zákoutí zcela tě pohltí -
lavičky v parku osamělé, portály kostelní omšelé,
tichounké šumění stříbrné řeky, mosty jen světly oživené.
Náhle jsi sám
s domy a věčností,
máš pocit de ja vu.
Jediný zástupce člověčenstva.
Cítíš se všemocný -
jen ty a město,
bojíš se přesto.
Cítíš se bezmocný.
Hloupý a malinký mravenečku,
kolem to spí a sílí,
ráno tě pohltí davy a spěchání,
budeš jen jejich součástí.
Za sny uděláš tečku.
Zejména v těch dvou prostředních slokách je velký vnitřní náboj, síla a hloubka...velmi mě to oslovilo.
25.06.2008 19:04:00 | monterka